Pašijová hudba – pozvání od Petera Morée

1. díl - pondělí: Úvod

Jedna z největších výzev tohoto mimořádného období je, jak si strukturovat čas. Nic z obvyklého neplatí: nechodíme do školy, do práce, na návštěvu, na biblickou, do hospody, do kostela atd. Strukturovat den můžeme pak různými způsoby, které se nabízí (například krátkou meditací, která se každý den objevuje na SoundCloud). Nebo poslech čtení jedné z kapitol „Povídá se“, která nabízí vrchlabský farář Michael Pfann.

Další možnost je poslech hudby. Pro tento velikonoční, pašijní týden bychom se mohli soustředit na Janovy pašije Johana Sebastiana Bacha. Původní verzi těchto nejstarších pašijí z r. 1724 Bach několikrát přepracoval, naposledy rok před svou smrtí. Známe je obvykle podle oné čtvrté verze z r. 1749.

Je důležité si uvědomit, že pašije jsou v zásadě skladby pro použití v bohoslužbách. Poprvé zazněla Bachova Passio secundum Johannem o Velký pátek zmíněného roku 1724. Tím Bach navázal na starší tradici, která existovala i v luterství, ale která pochází ze středověku: znázornění příběhu utrpení a smrti Ježíše Krista. Pašije tedy nejsou operní skladbou, ale zvěstováním ústředního příběhu křesťanské víry, navíc v kostele, nikoli v divadle.

Bachovy pašije se nicméně také význačně liší od předchozích, převážně renesančních příkladů. Jsou mnohem dramatičtější, což především souvisí s výraznými rolemi sboru a sólistů. Základ skladby tvoří zhudebnění evangelijního vyprávění (Jan 19,1-20,42), které je doplněno o chorály, chórové kompozice a árie. Zatímco chorály představují reakce shromážděného lidu Boží na vyprávění, chórové časti (především na začátku a konci obou hlavních částí) zdramatizované úvahy víry, árie kladou důraz na individuální prožití věřícího při slyšení o Kristově utrpení a smrti. Bachovo pojetí pašijí se liší hlavně v tomto posledním žánru, které činí z obou jeho pašijí velmi dramatické skladby tendující k operám. Není divu, že pravidelně se objevují scénická představení Bachových pašijí.

Příběh o Kristu v evangeliu podle Jana se od starších, tzv. synoptických evangelií liší mj. v tom, že Jan ho vypráví mnohem důrazněji od konce, z perspektivy Kristova vítězství nad smrtí. V Bachových pašijích podle Jana se proto klade důraz na jistoty, které z Kristovy cesty ke kříži vyplývá. To je jasné hned na začátku v chórové kompozici Herr, unser Herrscher: zde se scházíme, abychom slyšeli o utrpení Ježíše Krista, ze kterého vzešlo přemožení smrti a povýšení Pána.

Nejlepší nahrávka Janových pašijí, kterou nabízí YouTube, je podle mého mínění od Nederlandse Bachvereniging. Natáčená je v Naardenském kostele (jen kousek od Komenského hrobu): https://youtu.be/zMf9XDQBAaI. Na YouTube se vyskytuje i nahrávka (pro CD), kterou udělala švýcarská Bach Stiftung. Taktéž je velmi zdařilá, ale bez obrazu (zato zase dle jednotlivých částí). Na úvodní chorus ji uvádím: https://youtu.be/bR3nJM50a3k

Text choru je:

Herr, unser Herrscher, dessen Ruhm
in allen Landen herrlich ist.
Zeig uns durch deine Passion,
daß du, der wahre Gottessohn,
zu aller Zeit,
auch in der größten Niedrigkeit,
verherrlicht worden bist.

---

2. díl - úterý: O zvěstování v Janových pašijích

Na Janových pašijích J.S. Bacha je pozoruhodné a překvapivé, že je známe ve čtyřech verzích z let 1724, 1725, 1728 nebo 1732, a 1749 (a v jedné nekompletní verzi z konce 30. let 18. století). Co skladatele Bachova formátu vedlo k tomu, že se opakovaně vrátil k tomuto dílu a zásadně jej přepracoval? Byl nespokojený? Nezkušený? Byl si nejistý? Ozvala se taková kritika, že uznal její výhrady a odstranil „závadné“ části?

Je mnohem víc skladeb v Bachově katalogu, ze kterých máme víc verzí. Většinou jsou změny ale menšího rázu a hlavně nevykazují takové výkyvy jako v případě Janových pašijí. Tady Bach odstranil části, které v další verzi zas vrátil, ačkoli hudební kvalita dotyčných skladeb není horší nebo lepší. V případě Matoušových pašijí se takové dramatické proměny neodehrávaly, ale naopak původní verze zůstalo grosso modo i finální.

Odpověď tkví ve výjimečné povaze těchto pašijí v kontextu doby a v kontextu Bachovy tvorby. Tehdejší posluchači – luterské konfese – byli zvyklí na zhudebněná vyprávění Kristova utrpení, která by zazněla někdy během postního období, především v týdnu před Velikonocemi. Na začátku 18. století byly jejich vzorem pašije podle libreta Bartholda Heinricha Brockese, konšele v Hamburku. Brockes vytvořil ze všech evangelií (především ovšem z Marka, Matouše a Lukáše) jeden příběh, který prokládal některými hymnami a áriemi. Důraz Brockes položil v duchu luterské teologie na utrpení Krista pro naše hříchy. Několik věhlasných (Telemann, Händel), ale i dnes méně známých skladatelů použilo Brockesův text k vlastním pašijím (zde např. Händelova verze: https://youtu.be/Rxw1DJVUPQo). I Bach používá některé části Brockesova libreta.

Ti, co přišli na Velký pátek r. 1724 do kostela sv. Mikuláše v Lipsku, nejspíše očekávali něco v tomto stylu, který by potvrdil výjimečnost Velkého pátku v luterském pojetí. Uslyšeli ale něco jiného, překvapivého: pašije, které vzaly vážně odlišný charakter Janova vyprávění o utrpení Krista. Bach tu není především vykladač luterské teologie, ale Janova pojetí utrpení Krista, které je zároveň a paradoxně i vítězství. Janovy pašije v původní (a poslední) verzi proto nejsou především truchlením nad hrobem, ale oslavováním Kristova překonání smrti. Bachovy Janovy pašije se vymykaly zažitým představám o tom, co má zaznít o Velký pátek.

Možná proto v dalším roce Bach nahradil původní úvod chorálem O Mensch, bewein Dein Sünde groß, který dnes známe z (tehdy ještě neexistujících) Matoušových pašijí. I další zásahy byly zjevně motivovány tím, aby se „janovské“ vyznění rozmělnilo. Bachovo soustředění na text a obsah Janova evangelia se muselo nějak kompenzovat, aby nedráždil očekávaných luterských posluchačů. Naštěstí Bach na konci života vrátil k původní verzi. Zřejmě se už přestal bát kritiky.

Bach se tedy vrátil k textu evangelia, který ovšem značně dramatizoval hudebně. Nezůstal jen u jakési recitace biblického textu, jak bylo zvykem ať už u Brockese nebo jiných, ale neváhal podtrhovat dění a obsah textu v hudebních formách. Důsledek je, že samotný pašijní příběh hraje u Bacha samostatnější, autentičtější roli než u jeho předchůdců či soudobých kolegů-skladatelů. Bachovy pašije kladou tudíž větší důraz na zvěst evangelia a mají výrazně větší liturgický charakter.

Výsledek lze dobře spatřit v části o Petrově zradě (Jan 18,15-27). Střídají se zde různé nálady a tudíž i různé hudební barvy: obvinění, zapření, zvěst a zoufalství. Vyskytuje se zde i turba, tj. sborové vyjádření výkřiků zástupu, kterými jsou Janovy pašije proslulé. Finální Petrův pláč je hudebně velmi působivé – ale je zde jeden háček. Janova evangelia tuto větu neobsahuje, ale Bach ji vypůjčil od Matouše, zřejmě aby zvětšil dramatický efekt. I Bachovo soustředění na Janův text mělo přece své meze.

Příslušné části jsou zde: https://youtu.be/iGxBXhWBc48 a https://youtu.be/qPlXUSd5E-s (Bach-Stiftung), nebo vcelku včetně chorálu uprostřed https://youtu.be/zMf9XDQBAaI?t=1524 (Bachvereniging).

Dovoluji si tu ještě jeden dovětek o ironii dějin. Byly to právě tyto a další části, které byly vyškrtnuté v provedení v r. 1833, kdy díky Mendelssohnovi Bartholdymu došlo k znovuobjevení Bachových pašijí. Období oper vyžadoval klást větší důraz na árie se svými individuálními výrazy – ovšem na úkor zvěstování, které je kompozičně zakotvené především v chorálech a chorech. 

---

3. díl - středa: Dramatické pašije a inscenace

Skladby jako pašije, které patří do žánru oratorií, jak je psali mj. Georg Friedrich Händel nebo Johann Sebastian Bach, přirozeně lákají k provedení s názornými prvky. Jako takové oratorium nebylo původně napsáno pro divadlo, ačkoli jeho struktura nápadně napodobuje opeře: vypráví působivý příběh o lásce, obětování, zradě, smrti, usmíření a spasení. Rozdíl s operou ovšem je, že příběh oratoria pochází z biblického vyprávění (nebo i z takzvaných deuterokanonických knih) a jeho provedení se má podle původního záměru konat v kostele. Původní vymezení oratoria proto neobsahuje inscenace, jak jsme zvyklí u oper.

Takové omezení samozřejmě nezastavuje představivost a tak se v naší době pravidelně objevují inscenace některých oratorií například G.F. Händla. Slavný byla inscenace jeho Saula na festivalu v anglickém Glyndebourne v r. 2015, která inspirovala několik uměleckých těles k podobným pokusům. Naposledy se obdobný (velmi povedený) Händlův Saul objevil na letním festivalu ve Znojmě v červenci 2019. Krátká jakási ochutnávka je zde: https://youtu.be/j1ELNXgP7Bw.

Obdobné je to s oběma Bachovými pašijemi, které se pravidelně objevují jako zinscenované představení. V těchto projektech se pak vynoří otázka, jak důsledná a propracovaná má být inscenace. Jak moc se má přiblížit opernímu provedení? Mají stačit jen některé dramaturgické pohyby, nebo mají účinkující mít i patřičné oblečení čí dokonce kostýmy? Mají se užívat další divadelní prvky jako osvětlení a rekvizity?

Spíše střízlivější model nabízí provedení Janových pašijí Západoněmeckého rozhlasu WDR z roku 2015 (WDR Rundfunkchor a WDR Sinfonieorchester pod vedením Stefana Parkmana): https://youtu.be/0LpFuLKqSJI. Inscenace spočívá především v omezených posunech sboru a sólistů po jevišti, a v některých menších gestikulacích. O poznání odvážnější postup provedli o rok dříve Berliner Philharmoniker pod vedením Simona Rattleho. Vsadili víc na herní prvky a dramatické pohyby, jejichž výsledek je napínavá podívaná. Nahrávka je k dispozici na jinak placeném serveru https://www.digitalconcerthall.com/concert/16892/, který je ovšem kvůli současné krizi dočasně zdarma. Vystupuje v ní i (těhotná) Magdalena Kožená.

Chci dnes ještě upozornit na pojetí árií v Bachových pašijích. Představují především individuální odpověď a kontemplaci nad děním, které popisuje evangelista. Jejich texty jsou pro člověka 21. století často obtížně přístupné, protože nám se zdá barokní poetická tvorba příliš plastická, přehnaná a přebujelá. Jejímu hudebnímu jazyku ovšem rozumíme lépe, i když pochází ze stejné intence a chce přenášet stejný obsah.

První část Janových pašije zahrnuje árii, která tvoří odpověď na sdělení evangelisty, že Petr šel za Ježíšem, když ho odvedli k židovskému veleknězi. Árie Ich folge dir gleichfalls je až odlehčená a radostná, protože hudební patří do tanečního žánru. Intenzivní veselení z následování Krista zdůrazňuje i výběr nástroje a sólistického hlasu. Árie je pro sopránový hlas a pro flétny jako sólové nástroje. Dobrou nahrávku s Bach-Stiftung (Julia Doyle soprán) najdete zde: https://youtu.be/2XGlsFSOl0Y, text árie o ztotožnění se s Kristem je: Ich folge dir gleichfalls mit freudigen Schritten / und lasse dich nicht, / mein Leben, mein Licht. / Befördre den Lauf / und höre nicht auf, / selbst an mir zu ziehen, zu schieben, zu bitten.

Kombinace sopránového hlasu a flétny se vyskytuje v Bachově duchovní tvorbě častěji. Vždy vytváří velmi soustředěnou, intenzivní atmosféru, která souvisí s radostí nebo s kontemplací. Jako příklady uvádím zaprvé árii Jesu, deine Gnadenblicke z oratoria k Nanebevstoupení (BWV 11) o uvolnění po rozloučení se vzkříšeným Kristem. I zde je silný tanečný motiv. Nahrávka zde: https://youtu.be/y8fXAPKymCY (soprán Barbara Schlick, Collegium Vocale Gent, Philippe Herreweghe).

Druhý příklad je árie Bete aber auch dabei z kantáty Mache dich, mein Geist, bereit (BWV 115). Volá k pokorné modlitbě o odpuštění a očištění. Pro tuto skladbu je význačný, že v ní chybí basový doprovod. Nádherná nahrávka se sólistkou Violou Blache je zde: https://youtu.be/-IJPfqf63aQ

Poslední příklad této intenzivní atmosféry najdeme v kantátě Süsser Trost, mein Jesus kömmt (BWV 151), kterou patří liturgicky k vánočnímu cyklu. Opět se zde radost spojí s odevzdáním. Působivá nahrávka se sopranistkou Marií Keohane a ansámblem Concerto Copenhagen pod vedením Larse Ulrika Mortensena je zde: https://youtu.be/oUy10EMxEO0

---

4. díl - čtvrtek: O hledání symetrie, aneb o Bachovu zvěstování

Zásadní otázka, která se řeší v souvislosti s Bachovými pašijemi, se týká jejich poselství. Co chtějí sdělit, co chtějí zvěstovat? Nebo možná lépe a výstižněji: co chce Bach sdělit, jakou zvěst zakódoval do jejich vyznění? A jak jí pak můžeme objevit? Kde se nachází?

Samozřejmě bychom se na snahu rozluštit Bachovo pašijní poselství dívat se skepsí. Přece Bach zde jen vylíčí pašijní příběh podle Janova evangelia. Nedělá nic jiného než to, že sleduje biblický text, prokládá ho na některých místech chorály a áriemi. Struktura byla víceméně daná podle starších, zavedených vzorců. Bach navíc jen zhudebnil textovou předlohu (libreto) od neznámého autora. Pokud se v této linii tedy snažíme najít poselství pašijí, spočívá v Kristově smrti na kříži, která nám přinesla vykoupení.

Tak jednoduché to ovšem není. Barokní umění stojí na harmonii a symetrii, bez ohledu na to, jestli se jedná o architekturu nebo o hudbu. Každé dílo potřebuje svůj jasný řád, tak jak celé stvoření má svou soudržnost v pevné struktuře a jak universum je rozděleno do sfér. S tím souvisí i to, že Bach zakomponoval do svých kompozic tolik číselných kódů, že dodnes bachologové je luští s cílem objevit skryté vzkazy. Barokní (umělecký) svět je velmi bohatý a propracovaný, a to se odráží i v Bachově dílu.

V Matoušových pašijích se nachází střed celé kompozice v árii Aus Liebe will mein Heiland sterben. Kristus jde na Golgotu, vezme hříchy světa na sebe z lásky k nám. Obětuje se, aby nás zachránil z oprávněného soudu: Aus Liebe will mein Heiland sterben / Von einer Sünde weiß er nichts. / Dass das ewige Verderben / Und die Strafe des Gerichts / Nicht auf meiner Seele bliebe. Kolem této árie Bach vytvořil symetrickou strukturu uprostřed pašijí, která je vyznačená dvěma turba chory, kde zástupy volají k ukřižování Ježíše. Pašije proto nepředstavují jakýsi lineární příběh od Ježíšova zatčení k jeho smrti, ale celý příběh máme číst a interpretovat z tohoto středového bodu. Matoušovy pašije jsou výpověď o Kristově lásce k nám. Proto nejsou vrcholem těchto pašijí hudební skvosty jako árie Erbarme Dich, ale je jim křehká, introvertní kontemplace o Boží lásce. Nahrávka je zde: https://youtu.be/-88ZpkYssf0.

Něco podobného se děje i v Janových pašijích. Jako Matoušovy pašije mají dvě poloviny (aby uprostřed mohlo zaznít kázání). První polovina se rozdělí na zatčení v Getsemané a Petrovo zapření, druhá polovina má tří části: soud před Pilátem, ukřižování a smrt a uložení do hrobu. Střed Janových pašijí Bach umístil do třetí části o soudu před Pilátem. Odehrává se zde dramatický střet mezi původně poněkud skeptickým zástupcem světské moci a rozohněným zástupem náboženské moci. Pilát v Janově evangeliu prochází jakousi konverzi, kdy dojde k poznání, že Ježíš ve svém ponížení má v ruce skutečnou moc. Uznává ho za krále, zatímco zástupci náboženské moci ho chtějí zabít. Uprostřed tohoto dramatického dění, opět ohraničen dvěma turba chory vykřikujícími „Ukřižovat“, uslyšíme chorál Durch dein Gefängnis, Gottes Sohn, / muß uns die Freiheit kommen, / dein Kerker ist der Gnadenthron, / die Freistatt aller Frommen; / denn gingst du nicht die Knechtschaft ein, / müßt unsre Knechtschaft ewig sein. Chorál shrnuje výstižně janovské pojetí Kristova utrpení, kdy vězení je vpravdě svobodou a žalář útočištěm všech, kteří Krista následují.

Celá sekvence je zde ve videu generální zkoušky na nejnovější nahrávky Janových pašijí s Collegiem Vocale Ghent pod taktovkou Phillipa Herrewegheho: https://youtu.be/w2LakofZAhw?t=3155. Sice má trochu horší zvukovou kvalitu, ale za to stojí Herreweghe za řadou skvělých nahrávek Bachovy duchovní hudby.

Chorál zazní také hned na začátku této nahrávky scénického provedení Janových pašijí: https://youtu.be/NePOYmwM244. Opět horší zvuková kvalita, ale zajímavá podívaná.

---

5. díl - pátek: Es ist vollbracht

Opět se vrátíme k áriím v Bachových pašijích, nyní v souvislosti našeho vnímání jednotlivých částí pašijí. Ze tří prvků, které se v nich vyskytují (vyprávění evangelijního příběhu, chorály a árie), upoutává naši pozornost nejvíce právě tento. Nejspíše to souvisí s tím, že každá je rozdílná ve svých hudebních motivech a tématech. Zatímco se vyprávění evangelisty vyvíjí ve stejném duchu a podle stejného vzorce, a chorály představují jasně vymezený žánr s malým prostorem pro odlišnost, k podstatě árií naopak patří jinakost, svéráznost a originalita. V moři časově beztak rozsáhlých pašijí jsou árie jakési ostrůvky individuálního charakteru.

Toto povahové „zvýhodnění“ bude patrně důvod, proč se nám při zmínce o Matoušových pašijích vybavuje árie Erbarme dich. Nespojujeme ji ovšem hned s rolí Petra v pašijním příběhu, který krátce předtím, než zazní tato nádherná kompozice, zapřel svého Pána. Funkce Erbarme dich v celku Matoušových pašijí je, že se přiznáme k Petrovu činu a kajeme se s ním nad svým selháním. Zde je nahrávka s Magdalenou Koženou a souborem Musica Florea pod vedením Marka Štryncla, s obrazy z filmů Andreje Tarkovského: https://youtu.be/DQUYZHKnn58.

Z Janových pašijí vyniká především árie Es ist vollbracht, která v dějové linii patří na moment po posledním Kristově výroku z kříže, těsně před jeho skonáním. Na rozdíl od Erbarme dich nemůže být pochyb o tomto umístění, jelikož přímo cituje z evangelijního textu. Zvláštnost árie spočívá v jejím instrumentálním obsazení. Bach zde nasadil violu da gamba. Nástroj, který se rozšířil v renesančním období z jižní Evropy, má příbuznost s některými hudebními nástroji z arabského a evropského středověku. Zažil svůj vrchol v období přibližně do r. 1750, tedy do konce Bachova životu. Poté upadl do zapomnění až do druhé poloviny 20. století, kdy se rozšířila praxe autentického provedení barokní hudby. Podle této praxe, která je dnes v provozování barokní hudby již většinová, se má tato hudba hrát na kopiích tehdejších nástrojů podle tehdejších principů hraní. Průkopníci v této interpretaci byli Gustav Leonhardt, Nikolaus Harnoncourt, Ton Koopman a další.

V posledních desetiletích se proto i viola da gamba mohla opět těšit popularitě. Ta byla ještě umocněná filmem Tout les matins du monde (Všechna jitra světa) z r. 1991 o podle románové předlohy tragickém osudu francouzského skladatele Monsieura de Sainte-Colombe (ukázka zde: https://youtu.be/O6f8_C4aaII).

Ač byl nástroj se svým jemným zvukem velmi populární za života J.S. Bacha (vlastnil ho také), sám pro něj příliš systematicky neskládal. V Bachově rozsáhlém opusu se to omezuje na tři sonáty pro viola da gamba a cembalo z období kolem roku 1740 (ukázka zde: https://youtu.be/XVtkxtwWr5M). Ve své duchovní tvorbě ho zahrnuje jen do několika málo kantát, a pak do obou pašijí. Tam ovšem dostala přední roli ve dvou důležitých áriích.

V Matoušových pašijích se jedná o reakci na scénu se Šimonem z Kyrény, který pomohl Ježíšovi nést křiž. Citlivý hlas violy da gamba je zde výrazem lásky ke Kristovi a odhodlání jít s ním. Ukázka velmi pěkného provedení zde: https://youtu.be/HMdDHqfjCTg.

V Janových pašijích se nástroj objevuje v nejznámější árie Es ist vollbracht, která je velmi něžným a láskyplným přitakáním Kristových posledních slov před smrtí. Zároveň je v ní část, která zdůrazňuje pojetí Kristova utrpení z Janova evangelia, že v něm jde zároveň i o vítězství nad smrtí a tudíž o vzkříšení. Text je: Es ist vollbracht, / o Trost vor die gekränkten Seelen, / die Trauernacht / läßt nun die letzte Stunde zählen, / der Held aus Juda siegt mit Macht / und schließt den Kampf. / Es ist vollbracht.

Uvádím zde několik nahrávek, z nichž část se pohybuje na poli lehké hudby:
- Lucile Richardot a Le Concert Étranger kvůli krásnému hlasu sólistky: https://youtu.be/DRQTbp34pNA
- kontratenor Benjamin Williamson, na jehož nahrávce je dobře vidět hra na violu da gamba: https://youtu.be/-JNs2cnogds
- scénické provedení z amsterdamského IJ-Salon: https://youtu.be/_EKkx2G9atQ
- Washington Bach Consort v karanténě, ačkoli zvukově není příliš zdařilá: https://youtu.be/EX85WGiRdBI
- americká černošská sólistka Marian Anderson, která přináší velmi působivou, ač značně zastaralou interpretaci árie (v angličtině, bez violy da gamba): https://youtu.be/EuzYE3E0Nfk
- libanonská zpěvačka Fadia el-Hage z kolekce The Arabian Passion, v arabštině: https://youtu.be/xULIDZobP6E
- kontratenorista vážné i lehké hudby Max Riebl se Ziggym Johnstonem na kytaře: https://youtu.be/K1b7tj_0-gk
- jazzově árii zpracovali Airelle Besson, Édouard Ferlet a Stéphane Kerecki: https://youtu.be/Ef372181keg

---

6. díl - sobota: O tichu a naději

V tomto posledním díle těchto úvah, tentokrát pro Bílou sobotu, kdy nastalo ticho a mlčení po uložení Ježíše do hrobu, chci upozornit na poslední markantní rozdíl mezi Matoušovými a Janovými pašijemi. Ty první uzavírají chorem Wir setzen uns mit Tränen nieder, který vyjadřuje zarmoucení nad Ježíšovou smrtí a jakési přání pokojného odpočinku. Neobjevuje se zde žádná naděje, že smrtí příběh neskončí, není tu přímá narážka na zmrtvýchvstání. Pokud v nich hledáme nějaký náznak, že tu není konec, mohl by být zakódováno do posledního akordu, který začíná výrazným disonantem, který se na poslední chvíli rozpustí do durové harmonie.

Janovy pašije také uzavírají chorem, který tematizuje uklidnění a uvolnění po uložení do hrobu. Už je v něm zároveň jasnější zvěst v duchu Janova evangelia, že Kristus svou smrtí nám otevřel Boží přítomnost a překazil vládu zla nad světem. Pokud by Bach zde aplikoval postup, který později uplatnil v Matoušových pašijích, po posledním akordu by se shromáždění rozešlo, ovšem s poselstvím, že Bůh zlomil páteř moci hříchu a zla.

Překvapivě ale Janovy pašije chorem nekončí. Poslední kompozice je zde chorál Ach Herr, laß dein lieb Engelein, který posluchači znají z bohoslužeb. Posledním, který přijde zde ke slovu, je sbor zastupující celé shromáždění. Vyjadřuje naději v prosbě, že Hospodin naši duši na konci životní cesty příjme do svého náručí, kde můžeme přebývat v očekávání zmrtvýchvstání všech. Uzavírá chvalozpěvem za spasení, které Kristus nám přináší. 

Ach Herr, laß dein lieb Engelein
am letzten End die Seele mein
in Abrahams Schoß tragen,
den Leib in sein'm Schlafkämmerlein
gar sanft, ohn einge Qual und Pein,
ruhn bis am jüngsten Tage.
Alsdenn vom Tod erwecke mich,
daß meine Augen sehen dich
in aller Freud, o Gottes Sohn,
mein Heiland und Genadenthron,
Herr Jesu Christ, erhöre mich, erhöre mich,
ich will dich preisen ewiglich.

Text je třetí sloka písně Herzlich lieb hab ich dich, o Herr od teologa a básníka Martina Schallinga mladšího (1532-1608). Na rozdíl od převážné většiny chorály, které v pašijích zaznívají, nepatří do standartního repertoáru písní pro postní nebo pašijní období. V dnešních zpěvnících Evangelické církve v Německu ji najdeme v oddělení o útěchu a naději. Bach ji transponoval do Es-Dur, což vede k tomu, že se zde vyskytuje nejvyšší tón sborového zpěvu v pašijích vůbec. Ve své tvorbě duchovní hudby Bach používá Es-Dur obvykle v pasážích, které souvisí s Trojicí.

Je zde prostor pro úvahu, jestli Bach měl v úmyslu, že chorály v pašijích má zpívat celé shromáždění, které se v danou chvíli (na Velký Pátek) schází k připomenutí Kristova utrpení. V muzikologické obci převládá k této otázce skepse, že důvody harmonizační a logistické to nedovolují. Vyskytují se nicméně provedení, většinou v nějakém bohoslužebním kontextu, kdy se takto postupuje.

Uvádím zde pouze jednu nahrávku, protože víc než kterákoli jiná zdůrazňuje jedinečný charakter chorálu a jeho umístění. Začíná bez doprovodu orchestru, který se přidá až v druhé části. Tím vyniká prosba duše o záchranu, která je zde vyjádřená. Vyskytuje se ve velmi záslužném provedení Bach-Stiftung ze Sankt Gallenu pod vedením Rudolfa Lutze: https://youtu.be/GqQ3HsLqmZA.

---

Po tichu Bílé soboty přichází pak objev prázdného hrobu, počátečního děsu, který posléze přejde do uvědomování si, že Kristovo skonání je opravdu vítězstvím nad smrtí. Nastává jásot ze vzkříšení, který Bach hudebně vyjadřoval ve svém Velikonočním oratoriu (BWV 249, první provedení v r. 1725, tj. rok po Janových pašijích).

Uvádím dvě nahrávky:
- Nizozemský Bachvereniging pod vedením Josa van Veldhovena: https://youtu.be/62fawgUUpg8
- Belgický soubor Collegium Vocale Ghent pod vedením Phillipa Herrewegheho: https://youtu.be/Wr2T7mx8EC8

---

Text vznikl v postním období v r. 2020 a jeho autorem je historik Evangelické teologické fakulty Univerzity Karlovy v Praze Peter Morée