CO DĚLÁME  »  Vztahy  »  Stát

Vztah církve se státem

EVANGELICKÁ CÍRKEV, SPOLEČNOST A STÁT

Českobratrská církev evangelická (ČCE) vnímá svou odpovědnost vůči společnosti, v níž žije a působí a chce působit k prospěchu jejích občanů i dobru celé společnosti. Své poslání vůči společnosti chápe ČCE jako službu: službu duchovní – kupříkladu kaplanskou v různých oblastech života (zdravotnictví, vězeňství, armáda), službu sociální – jak individuální dobrovolnou, tak instituční (Diakonie ČCE), i službu veřejnou jako angažmá ve společensko-politických záležitostech.

Ve svědectví evangelia o Boží vládě, plné spravedlnosti, pokoje a radosti v Duchu svatém nalézáme inspirativní zdroj pro vytváření důvěry, solidarity a úsilí o obecné dobro ve společnosti, zkrátka pro duchovní zpevňování demokracie. Máme-li milovat druhé jako sami sebe, měla by naše duchovní, sociální i politická služba společnosti vycházet za hranice pohodlí, komfortu a časté lhostejnosti konzumního způsobu života. O to se snažíme a k tomu chceme obracet pozornost společnosti. I ve složité a napjaté situaci dnešního světa věříme, že je možné řešit střety zájmů pokojně, dialogem, hledáním vzájemného porozumění a úcty, podporovat přátelství a spolupráci mezi občany a místo opevňování vlastních území pomáhat tam, kde vznikají a rostou palčivé společenské a politické problémy.

Vztah křesťanů a státu nemá v dějinách jednoznačnou podobu. Křesťanství vstoupilo do světa tehdejší římské říše jako okrajové, někdy trpěné, často pronásledované hnutí. Od 4. století, kdy se stalo oficiálním říšským náboženstvím, prošlo křesťanství nesmírně mnohotvarým vývojem, v němž vztah církve a státu hrál zpravidla důležitou roli. Ani reformační tradice není uniformní – na jedné straně respekt ke státu a spolupráce s ním, na druhé straně kritický postoj odmítající světské mocenské struktury jako pohanské. Důležitým společným rysem je důraz na oddělení moci civilní a moci církevní, který se postupně v evangelických církvích prosadil, v české tradici dokonce důsledněji než ve velkých evropských církvích. Od třicetileté války však byl vztah církve ke státu poznamenán zákazem evangelictví, stát byl evangelíky vnímán jako struktura nepřátelská. Ke změně pohledu nestačilo krátké období republiky a z českého evangelictví jenom pomalu mizí mentalita oběti, pronásledované spravedlivé menšiny, která neměla příležitost prokázat svůj význam pro společnost a zůstává nedoceněná.

V dramatických i tragických proměnách politické situace během 20. století zápasila ČCE o orientaci a obtížně hledala svůj vztah ke státu. Od nadšení z demokratické republiky, přes jednoznačný odpor proti okupaci a nelidskému nacistickému režimu i složité manévrování a hledání cesty v době komunistické totality až k současnému demokratickému státu a probíhající postupné finanční odluky. Po roce 1948 se v církvi objevily různé postoje ke státu, od rezignace a stažení do soukromí, přes pokusy spolupracovat s režimem v naivní důvěře, že jej lze polidštit, až k odporu a kritice (především Charta 77). Napětí a konflikty tohoto období se snaží mapovat komise, vydávající seriál komentovaných archivních materiálů „Cesta církve“. Bolestné zkušenosti se zvrácenými podobami státu pomohly církvi uvědomit si, že se nemůže zříci odpovědnosti vůči státu. Součástí její veřejné služby musí být to, co se někdy nazývá „politická diakonie“ – kritická služba, volající k nápravě nepravostí, ochraně lidské důstojnosti, prosazování spravedlnosti a práva.

 

BIBLICKÝ POHLED NA STÁT

V Bibli nacházíme různé pohledy na vztah křesťanů a společnosti. Historicky nejvlivnější byla koncepce apoštola Pavla, který předpokládal původ mocenských struktur (vrchnosti) od Boha, jejich úkol udržovat řád a pokoj, chránit dobré a trestat zlé. Je třeba přiznat, že důraz na povinnost podřizovat se světské moci, která má střežit spravedlnost, právo a sloužit obecnému dobru, církev nejednou deformovala na příkaz téměř bezvýhradné poslušnosti režimů a vládců, s nimiž byla sama spjata. Církev se tak stávala nástrojem, který pomáhal udržovat a legitimovat politickou moc. Jiný pohled zdůrazňuje, že se křesťané mají modlit za vládce, aby byl možný klidný život „ve zbožnosti a vážnosti“, a v církvi spatřuje paralelní strukturu, která existuje odděleně od státu, má jiná pravidla a jiné hodnoty. Stát jí má zajistit pokojnou existenci, jinak s ní prakticky nemá společné zájmy. Bible však obsahuje i varování před zkaženým státem, který jako šelma chce ovládat všechny a všechno, nutí lidi, aby přijali jeho ideologii a pseudonáboženské nároky. To vše křesťanství v průběhu svých dějin zakusilo v nejrůznějších mírnějších i radikálních podobách a zdaleka ne vždy církev dokázala obstát se ctí.