ČEMU VĚŘÍME  »  Víra  »  Křesťané

Křesťané

Českobratrská církev evangelická je křesťanskou církví. Křesťané věří v Boha, kterého poznáváme v příbězích lidu Izraele a v příběhu Ježíše Krista. Věříme, že tomuto společenství vládne vzkříšený Kristus. On jej svým slovem a mocí Božího Ducha utváří, orientuje a nese.

V rámci křesťanství postupně vykrystalizovaly tři samostatné tradice: římsko-katolická, východní (pravoslavná) a evangelická (protestantská). Všechny představují základní a rovnocenné modely křesťanského života, které se v průběhu dějin vytvořily. V základních věcech se shodují, protože vycházejí ze stejných kořenů biblického svědectví o Ježíši Kristu. V některých dílčích důrazech se však liší, protože různě rozvíjejí mnohotvárné svědectví prvotní církve.

Východní církve jsou na západní církvi nezávislé od roku 1054. Dělící čára mezi římskými katolíky a evangelíky vznikla v 16. století během tzv. reformace, kdy snaha o nápravu církve vedla nejen k potřebným změnám, ale způsobila také její rozdělení. Mnohé dřívější odlišnosti jsou však dnes již odstraněny a mnohé hořkosti uzdraveny.

 

EVANGELÍCI

Evangelická zbožnost buduje víru více na osobním vztahu k Bohu než na příslušnosti k církvi. Každý věřící je před Bohem zodpovědný sám za sebe. Nemůže se odvolávat na poslušnost církvi, ale pouze na Boží slovo dosvědčené Písmem. Pro evangelíky je jediný a postačující základ jejich víry Bible. Co není v bibli výslovně ustanoveno, nepovažuje evangelická církev za podstatné a mnohé z toho, co se v průběhu staletí v křesťanství objevilo, odmítá. K některým tradicím se však postupně vrací (církevní rok, bohatší liturgie, obrazy v kostele, společný život křesťanů v komunitě atd.).

V evangelických církvích je každá situace vnímána jako jedinečná a člověk se musí rozhodovat podle svého svědomí. Evangelické církve většinou nestanoví přesně daná pravidla chování, ale vydávají obecná doporučení na základě studia Písma a současných odborných poznatků, v kterých nabízí svým členům vodítko pro jejich rozhodování.

Evangelické církve netvoří jednotnou organizaci jako církev římskokatolická. V katolické zbožnosti sice existují také různé směry a tradice, ale všechny spojuje autorita biskupů a papeže. Evangelické církve nedokázaly podobnou jednotu udržet a rozdělily se v průběhu staletí na mnoho směrů a samostatných církví.

Žádná církev nemá „monopol“ na podobu víry a mohou se tak vedle sebe uplatnit různé důrazy, formy a bohatost života vyrůstajícího z evangelia. Různá teologická pojetí a způsoby zbožnosti se nemusí vylučovat, ale navzájem doplňovat a obohacovat. Jednotu církve, kterou si Ježíš přál, není třeba hledat v její uniformitě a organizačním sjednocení, ale spíš ve vzájemném uznání a společném slavení svátostí. Úsilí o jednotu církve je cílem tzv. ekumenického hnutí.