Aktuality

Zápisky z cest po Ukrajině III: Radostné setkání

Přinášíme pohled Davida Nečila, který spolu se synodním seniorem Danielem Ženatým a dalšími členy ČCE navštívil krajanské sbory na Ukrajině. Cestu vám zprostředkujeme postupně formou blogu.

(Předchozí část: Zápisky z cest po Ukrajině II)

Co se také nezměnilo, je pohostinnost obyvatel Veselynivky. Zaparkovali jsme u sestry Marie Provazníkové, ordinované presbyterky. Nový termín "výpomocná kazatelka" mi nějak nejde z úst, protože sestra Provazníková nevypomáhá. Naopak: vede plnohodnotně místní sbor. Byli jsme vřele přivítáni Marií i dalšími členy její rodiny, hlavně „dědeček“ Petr i „jejich“ farář Mirek (pozn. red.: Petr Brodský a Miroslav Pfann – kazatelé, kteří mají v péči kontakty s ukrajinskými krajanskými sbory; P. Brodský v minulosti, M. Pfann aktuálně).

Většina setkání ve Veselynivce probíhá u stolu. A tak jsme během povídání o novinkách, plánech i vzpomínání volně přecházeli mezi jednotlivými jídly skvělé domácí kuchyně, doplněné vínem z vlastního vinohradu. K naší společnosti přibyl ještě David Mašek, vicekonzul českého velvyslanectví v Kyjevě, který přijel se svou partnerkou na pozvání krajanského spolku.

Tím nejdůležitějším důvodem celé návštěvy byly nedělní bohoslužby. Bohoslužby, které kromě díkůvzdání za úrodu byly také díkůvzdáním za 20 let trvání veselynivské modlitebny, nebo jak místní říkají – shromáždění. Oranžový kostelík s červenou střechou a věžičkou s křížem, přebudovaný z budovy bývalého obchodu, je nepřehlédnutelnou dominantou, viditelnou takřka z celé Veselynivky.

Ale nejde samozřejmě jen o kostel. Tím podstatným je komunita českých evangelíků, kteří do Veselynivky přišli na začátku dvacátého století a navzdory všem událostem, které se v tomto století přes Ukrajinu převalily, neztratili svou víru. Anebo možná spíš naopak – díky své víře prošli těmi nejtěžšími zkouškami, válkou i hladomorem, pronásledováním i šikanou úřadů – a obstáli. 

Dávno před začátkem bohoslužeb se sešly místní ženy. S šátky i bez, v pestrobarevných svátečních šatech. A začaly zpívat z legendárního zpěvníku Harfa Sionská. Právě tento zpěvník se stal pro mnohé mostem víry přes rozbouřené doby. A taky mostem k tomu aby nezapomněli svůj rodný jazyk uprostřed cizojazyčného světa. Způsob zpěvu je neopakovatelný. A určitě je důvodem k návštěvě Veselynivky.

Nakonec se nás sešel plný kostel. Místní i návštěvy, rodáci, kteří si nechtěli nechat ujít tuto vzácnou příležitost i celá skupina z druhé české vesnice – Bohemky. Bratr synodní senior nás v kázání povzbudil, abychom prožívali každý den naplno, s radostí a vděčností. Večeře Páně podle příprav faráře Aleše Mosteckého, který na Ukrajině působil, pozdravy hostů, modlitba Marie Provazníkové, společná fotka – to byly naše bohoslužby. A samozřejmě, jak jinak na Ukrajině, hostina v místním klubu umístěném v bývalé pekárně.

Aneb jak pravil jeden z místních bratří – co je to ukrajinská krize? Když už je stůl tak plný, že není kam dát další jídlo.

24.09.2019, 16:04