Vzpomínka na Jana Sokola – "A to bylo dobrý..."
V úterý 16. února zemřel ve věku 84 let filosof, pedagog, publicista a signatář Charty 77 Jan Sokol.
Jan Sokol byl výraznou osobností české ekumeny, mezi evangelíky měl mnoho celoživotních přátel.
Rádi připomínáme jeho podíl na jirchářských diskuzích v 60. letech, podílel se na Českém ekumenickém překladu bible. Po roce 1989 kromě politické a akademické činnosti pravidelně přednášel na setkáních evangelických kazatelů i laiků. Jeho hlas bude v českém veřejném prostoru chybět.
Foto: Ben Skála
A to bylo dobrý...
Vzpomínka Jana Keřkovského na Jana Sokola
„Tak dobré jitro,“ říkával Jan Sokol v Janských Lázních po ránu, když si v sympaticky obnošeném svetru sedl do kruhu s účastníky každoročního zimního kurzu, který vedl farář Petr Čapek. Následovala přednáška, v níž se nám pokusil osvětlit něco sice složitého, ale v jeho podání docela pochopitelného, a to měl před sebou lidi většinou moc nepoznamenané filosofickými debatami a ještě přitom stačil nohama v trepkách uhýbat dvouletým posluchačům, kteří se tam batolili, a neztratil přitom nit.
„To je normální, že když vyjdu ven, může na mě spadnout balkon, s tím přece musím počítat a ne považovat za své právo, že se to nestane,“ pravil jako ilustraci k tématu práv, na něž si činíme nárok (kupříkladu že budu zdráv a nechytím hnusnou nemoc, ale jak a kde bych to mohl vymáhat?). S tím se dá třeba nesouhlasit, chcete-li, ale srozumitelné je tohle stručné vyjádření na první pokus. Dbal na přesné vyjadřování a dost zostra se ohradil proti názoru diskutéra, že žijeme v systému, kde bohatí bohatnou a chudí chudnou: „Není to pravda, bohatí bohatnou strašně rychle a chudí bohatnou taky, jenže mnohem míň, a nepřesným sloganem to leda zatemníme.“ K té poctivé přesnosti patří taky příčetnost: „Nejsme-li nepříčetní, přičítáme si chyby z minula, které k nám patří, a nesvádíme je na jiné nebo na okolnosti.“ A do budoucna máme koukat s nadějí na věci příští, ale „ne jako ten pán, co natíral fasádu vodovkami, a když se ho ptali, co až začne pršet, odpověděl: Ale kdo by hned myslel na nejhorší!“
Katolík Jan Sokol byl otevřený víře, která se nespokojí s nějakým „až jednou“ a stará se poctivě a solidárně o to, co dnes žijeme. Život jako dluh, jako odpověď na to, co Bůh dal. Štvalo ho, když se dětem předkládají jen příběhy z dějepravy, v Bibli jsou přece i jiné texty, které jsou pro víru hodně důležité. Věnoval tomu jednu ze svých knížek, jen co skončilo ekumenické překládání Bible, na němž spolupracoval. O nás evangelících říkal, že jsme menšina, která se s tím naučila velmi dobře zacházet („váš vliv je mnohem větší, než by odpovídalo vašemu počtu“), což větší církve, třeba tu jeho, teprve čeká. Zato ho dráždilo, jakým způsobem se někdy oháníme některými velikány, třeba Husem, „...od nějž sice skoro nikdo skoro nic nečetl a nic o něm neví, ale dá si na fangli jeho jméno a přijde mu to tak dobrý.“ Což samozřejmě není naše výsada, to ho štvalo u kohokoli.
Rád uváděl příklad jakéhosi náčelníka kdo ví odkud z divočiny, kterého mezi válkami přivezli tuším do Paříže, nechali ho pár dnů rozkoukávat a pak se ptali, co ho v téhle civilizaci překvapilo nejvíc: nikoli technické vynálezy, ale prý to, že po ulicích chodí tolik lidí beze zbraně. To je ve společnosti ovšem možné jen díky zvyklostem, které se všeobecně sdílí (a dostanou se i do zákonů), a díky institucím, které je udržují a chrání. Zvyklosti hodné sdílení přiměly Jana Sokola kupříkladu k podpisu Charty 77, která žádala státní instituce, aby dělaly, co mají, a nedělaly, co nemají. Anebo v devadesátých letech k prosazování určitých hodnot, s nimiž pak prohrál volby. Jednu volební porážku jsem mu vlastně přál, tu z roku 2003. Strašně bych sice býval chtěl, abychom ho měli za prezidenta, ale ono by ho na to bylo škoda, nebyl z těch, kdo se potřebují naparovat, a stihl spoustu jiné skvělé práce, kterou by mu ta funkce nedovolila.
Posloucháte-li jeho rozhlasové vzpomínky na mládí, asi vás trkne, jak všelijaké životní ústrky, vyhazovy a překážky zhodnotí: „A to bylo dobrý, protože…“ a pak následuje, co dobrého z toho vzešlo, ačkoli mu to původně mělo ublížit. Nenatíral fasádu narůžovo vodovkami, ale na věci budoucí hleděl s nadějí. K čemuž patří, že jsme-li příčetní, nemůžeme se divit, jaká galerka se tu či onde dere do čela a co z toho pak vzchází za potíže, ale s péčí o tenhle život a s Boží pomocí snad taky časem dojdeme k nějakému „a to bylo dobrý, protože“ a teď je čas se starat, aby za tím „protože“ mohlo být něco, co za to úsilí stojí.
(Jan Keřkovský, farář ČCE v Jihlavě)
Svratoušské pátky
Jako vzpomínku na Jana Sokola přikládáme nahrávku z tzv. Svratoušských pátků. Jde o přednášky na pátečních bytových seminářích, konaných na faře ve Svratouchu v letech 1982 až 1986. Nahrál je a do digitální podoby převedl Bohdan Pivoňka v letech 2010 - 2011. Přednášky jsou proloženy nahrávkami písní Dušana Skály.
Druhým příspěvkem je referát Jana Sokola O české historii.