Aktuality

Ohlédnutí za životem a dílem učitele národů

Jan Amos Komenský, latinsky Comenius, pochází z jihovýchodní Moravy, z rodiny patřící k Jednotě bratrské. Narodil se 28. 3. 1592 uherskobrodskému měšťanovi Martinovi Komenskému a jeho ženě Anně. Otázka rodiště je sporná: uvádí se Nivnice nebo Uherský Brod. Rod Komenských pocházel z blízké vesnice Komňa (podle které se pak nazýval a kde byl zřejmě Martinův otec Jan Segeš fojt čili rychtář). Manželé Komenských měli kromě jediného syna Jana ještě čtyři starší dcery: Kateřinu, Markétu, Lidmilu a Zuzanu. Biblické jméno Amos (starozákonní prorok z 8. st. př. Kr.) získal v Přerově při prvním svěcení pro duchovní službu, před odchodem na zahraniční studia v roce 1611.

Dětství zřejmě trávil v obou zmíněných místech jihovýchodní Moravy a roku 1598 začal v Uherském Brodě navštěvovat bratrskou školu. Když však 1604 mladému Komenskému zemřeli oba rodiče i sestry Lidmila a Zuzana (patrně na nějakou epidemii), byl svěřen svými poručníky do výchovy otcovy sestry Zuzany Nohálové, žijící se svým manželem Martinem ve Strážnici. Pohraniční Strážnice, patřící tehdy rodu Žerotínů, byla však 5. května 1605 přepadena a vypálena uherskými bočkajovci, stoupenci sedmihradského protestantského vévody Štěpána Bočkaje, bojujícího proti Habsburkům. Protože teta se strýcem přišli o majetek, vrátil se Komenský ke svým poručníkům a starším sestrám. Uherský Brod a Nivnici opustil definitivně asi počátkem r. 1608, kdy se stal žákem bratrské latinské školy v Přerově. V tomto významném moravském centru Jednoty si všiml chlapcova nadání správce školy a bratrský biskup Jan Lánecký (Lanecius) a ten na něj patrně upozornil i majitele panství Karla st. ze Žerotína, mocného předáka moravských evangelíků.

O budoucím osudu Komenského rozhodl nejen jeho talent, ale též potřeba Jednoty zajistit si vzdělaný kněžský dorost. Proto byl vyslán na zahraniční studia na kalvinisticky orientované vysoké školy v Německu, kde strávil tři roky. Nejprve pobýval na akademii v nasavském Herbornu, kde se sblížil zvláště s mladým profesorem Janem Jindřichem Alstedem, požadujícím shrnutí vědění v jeden přehledný systém, a také s Janem Fischerem Piscatorem, hlásajícím víru v konečné vítězství pravdy, spojovanou ovšem s druhým příchodem Kristovým a nastolením jeho tisíciletého království Božího (tzv. chiliasmus). Za své prázdninové cesty 1613 se dostal Komenský poprvé do Nizozemí, jehož kultivované a svobodné prostředí mu učarovalo na celý život. Ve studiích pokračoval na univerzitě v Heidelbergu, v hlavním městě kalvinistické Falce. Ze zdejších učitelů zapůsobil na Komenského nejvíce David Pareus svým učením o smíření církví (irenismus) a o nutnosti odstranit války jako překážky lidské blaženosti.

Po návratu na Moravu 1614 začal Komenský učit na přerovské škole a roku 1616 byl vysvěcen na bratrského duchovního. Díky svým encyklopedickým a vlastivědným zájmům se dostal tehdy do těsného kontaktu se svým mecenášem Karlem st. ze Žerotína. V jazykově a konfesijně smíšeném severomoravském Fulneku na panství bratrského šlechtice Jana Skrbenského z Hříště založil Komenský i rodinu – v létě 1618 se oženil s Magdalenou Vizovskou, s níž měl dva synky (narozené asi 1619, resp. 1621/22, jména neznáme), kteří umřeli i se svou matkou na jaře 1622 (patrně následkem epidemie). Počátek fulneckého pobytu byl pro něj obdobím osobní pohody, úspěšné pedagogické i tvůrčí práce. Mezitím vstoupily do života Komenského dramatickým způsobem politické a válečné události nadcházející třicetileté války. Podobně jako většina Jednoty bratrské podporoval české stavovské povstání proti katolickým Habsburkům a zřejmě se počátkem roku 1620 zúčastnil vítání nového českého krále Fridricha Falckého v Olomouci. Porážka českých a moravských evangelických stavů v bitvě na Bílé hoře 8. 11. 1620 poznamenala však i jeho osudy. Na přelomu let 1621/1622 byl nucen z obav o svoji svobodu a život opustit Fulnek a ukrývat se pak na různých místech severní Moravy.

Nový útulek poskytl ovdovělému Komenskému na podzim 1622 východočeský Brandýs nad Orlicí, který se stal – pod ochranou majitele panství Karla staršího ze Žerotína – dočasným útočištěm vedení Jednoty bratrské. Zde, jako později mnohokrát, překonával Komenský depresi z životních porážek horečnou aktivitou. K překonání psychické krize přispěl určitě 1624 i nový Komenského sňatek s Dorotou Cyrilovou, dcerou biskupa Jednoty bratrské Jana Cyrilla. Zesílené pronásledování evangelíků přimělo Komenského rodinu přesídlit koncem 1626 na bezpečnější místo – na zapadlý zámeček bratrské rytířské rodiny Sadovských ze Sloupna v Bílé Třemešné u Dvora Králové. Pro Komenského vývoj bylo tehdy důležité studium v bohaté zámecké knihovně v nedalekých Vlčicích i seznamování s evropskou reformní literaturou (E. Bodin, Ratke, Vives, Campanella, F. Bacon). Mezitím Valdštejnovo vítězství nad Dány v Německu a na Moravě upevnilo postavení císaře natolik, že se rozhodl vyřešit definitivně českou otázku v habsburský prospěch. Nová ústava Obnovené zřízení zemské legalizovala 1627 dědičnou moc Habsburků v českých zemích a katolictví prohlásila ze jediné dovolené náboženství – doplňující císařský mandát pak nařídil v červenci 1627 nekatolickým stavům do šesti měsíců buď odejít ze země, nebo přestoupit ke katolictví. Výsledkem byla velká emigrační vlna, v jejímž rámci odešly v únoru 1628 do exilu společně také rodiny Komenských, Cyrillů a Sadovských.

Novým útočištěm se stalo Komenskému velkopolské Lešno, kde strávil ve třech pobytech celkem 19 let života. Zde žilo mnoho českých bratří již od 16. století a Lešno se nyní stalo pod ochranou mocného rodu Leszczynských centrem exilové Jednoty, vybaveným i vlastní tiskárnou. V Lešně našel Komenský druhý domov i možnost rozvinout svůj talent a pracovní úsilí. Díky zde latinsky napsaným pracím, zejména moderním učebnicím a pansofickým projektům, získal Komenský evropskou proslulost.

Mimořádnému ohlasu se těšilo Komenského dílo v anglickém protestantském prostředí, které v něm vidělo vhodného reformátora anglické, ale i evropské vzdělanosti. Komenský přijel do Londýna 21. 9. 1641 a svůj necelý roční pobyt využil k intenzivním pracovnímu diskusím i k vytvoření nápravné koncepce, v níž se počítalo i se zřízením celosvětové akademie učenců collegium lucis (která měla být zřízena původně právě v Londýně). Bohužel plány Komenského a jeho druhů vzaly za své po vypuknutí občanské války v lednu 1642, která rozdělila i pracně budovaný tábor Komenského patronů. Padesátiletý Komenský stál tehdy na vrcholu tvůrčích sil a o jeho práci byl v Evropě značný zájem. Od samotného kardinála Richelieu dokonce dostal pozvání do Paříže. Jako protestant, i s ohledem na vojenskou sílu Švédska, které jako jediné mohlo reálně zvrátit středoevropské poměry ve prospěch českých evangelíků, se rozhodl pro nabídku nizozemského velkoobchodníka a mecenáše Ludvíka de Geera, který měl úzké vazby na švédskou politickou špičku.

A tak v červnu 1642, ve společnosti Johna Duryho a svého pomocníka a pozdějšího zetě Petra Figula, odplul z Anglie do Nizozemí, kde se při své již třetí návštěvě sešel k rozhovorům s přáteli na leidenské univerzitě a také s René Descartem. Odtud pokračoval přes Brémy, Hamburk a Lübeck za Ludvíkem de Geer do švédského Norrköpingu, kam dorazil 19. 8. 1642. Na zámku v Örebro se sešel také s mladou královnou Kristinou a vyvrcholením jeho švédského pobytu bylo čtyřdenní jednání s mocným kancléřem Axelem Oxenstiernou ve Stockholmu, jenž projevil velký zájem o Komenského pedagogické reformní návrhy, ale hlavně se mu od „orla severu“ dostalo ujištění, že Švédové na poražený český národ nezapomenou.

Komenský však – s ohledem na náboženskou řevnivost ve Švédsku – volil v říjnu 1642 raději klidnější místo pobytu v pobaltském Elbinku (Elblag), kontrolovaném tehdy ovšem Švédy. Ve švédských službách strávil následujících šest let, během nichž se v Elbinku Komenského rodina rozrostla o další dvě děti – Zuzanu (*1643) a Daniela (*1646). Komenského hlavním úkolem bylo psát učebnice, ale jeho skutečný zájem se stále více upíral k hlavnímu všenápravnému dílu, Obecné poradě o nápravě věcí lidských. Tím a také svou účastí při pokusu o politické a náboženské smíření v Polsku v září 1645 na mírovém kolokviu v Toruni však proti sobě vyvolal nelibost de Geera i Švédů, v jejichž politickém zájmu byla nestabilita, a ne mír v Polsku.

Ochlazení Komenského vztahů se Švédskem (patrné již při jeho druhém osobním jednání s kancléřem Oxenstiernou na podzim 1646) a zejména jeho volba prvním biskupem Jednoty bratrské v létě 1648 přiměly Komenského k návratu do Lešna, kde těsně po příjezdu zemřela 26. 8. jeho žena Dorota. Pohromou pro JAK byla i neblahá zpráva o uzavření vestfálského míru v říjnu 1648, který ponechal – navzdory švédským slibům – české země v područí Habsburků. Jan Amos dal tehdy průchod svému zoufalství ve vyčítavém dopise kancléři Oxenstiernovi, ve kterém zdůraznil české zásluhy o evropskou reformaci.

Ale ani nyní se Komenského vitalita nedala zlomit neúspěchy. Aby zabezpečil rodinu, 17. 5. 1649 se v Toruni potřetí oženil, a i jeho třetí manželka byla Češka, Jana Gajusová (s níž však již neměl žádné další děti). Neustávaly jeho kontakty se zahraničím, odkud se snažil získat pomoc pro český exil. Navzdory definitivnímu potvrzení vestfálského míru v lednu 1650 v Norimberku, se rozhodla – nepochybně též pod Komenského vlivem – lešenská synoda čili bratrský sněm nerozpustit Jednotu bratrskou a udržet ji i do budoucna.

Za této nové situace přivítal Komenský pozvání sedmihradského protestantského knížecího rodu Rákócziů, aby se ujal reformy jejich latinské školy v Sárospataku (Blatném či Šaryšském Potoce) nad řekou Bodrogem poblíž dnešních slovenských hranic. K jeho rozhodnutí přispěla nejen lákavá nabídka uplatnit vlastně poprvé své pansofické reformní práce v pedagogické praxi, ale také příležitost oživit kontakty s bratrskými exilovými sbory v Uhrách i pokusit se získat novou politickou podporu pro český exil a jeho zájmy. Po první cestě v dubnu-květnu 1650 se v říjnu 1650 do Sárospataku vrátil k trvalejšímu pobytu (následovala ho sem i jeho rodina). Zvelebil zdejší školu a napsal zde mnoho vynikajících, zvláště didaktických prací (Škola hrou, Svět v obrazech). Těšil se přízni kněžny matky Zuzany Lórántffyové a zejména důvěře a podpoře mladšího sedmihradského knížete Zikmunda Rákócziho. Právě Zikmund Rákóczi se stal v očích Komenského a českého exilu vůbec novou nadějí a možným budoucím českým králem, který obnoví boj s habsburským „Antikristem“. Brzká smrt knížete Zikmunda v únoru 1652 i rostoucí závist a intriky ze strany rektora školy Jána Tolnaiho však Komenského pozici v Sárospataku začaly zhoršovat. Proto se rozhodl v červnu 1654 k návratu do Lešna.

Solidarita s Komenského a dalšími postiženými českými exulanty se projevila nabídkami pomoci ze Slezska, Braniborska, Švédska i Anglie. V dočasném útočišti ve Frankfurtu nad Odrou zastihlo Komenského v červnu 1656 pozvání Vavřince de Geera do Amsterodamu, kterému dal po zralé úvaze před ostatními nabídkami přednost. Do Nizozemí se dostal počtvrté v životě a tentokrát již natrvalo. Do Amsterodamu jej záhy následoval i zbytek rodiny. Čtrnáctiletý pobyt v Amsterodamu byl pro Komenského dobou závěrečného tvůrčího vzepětí (právě zde dokončil a vydal svá mnohá špičková literární a vědecká díla). Těšil se úctě i podpoře amsterodamských vládnoucích kruhů a sám považoval svobodnou Nizozemskou republiku za ideální státní uspořádání. Komenského osobní a pracovní pohodu však narušovaly četné polemiky s ideovými protivníky. Těžce nesl i pro něho bratrovražednou anglo-nizozemskou válku 1664–1667 a pokračující náboženskou nesnášenlivost v Evropě. Proto se stále více obracel ke svým mírovým vizím, předpokládajícím smír s katolíky, a dokonce i s Turky. Jeho myšlenky a úsilí se však již vzdalovaly od reality tehdejší Evropy, ovládané mocenskými a ekonomickými zájmy.

Ani v závěrečných letech života však nepřestával plnit své povinnosti bratrského biskupa a udržoval kontakt s vlastí i českým exilem (mj. také vydáváním svých českých knih). Zemřel v Amsterodamu 15. 11. 1670 uprostřed práce na nedokončeném díle ve věku 78 let a pohřben byl o týden později, 22. 11., v městečku Naardenu. Konečným zastavením Komenského dlouhé cesty se stal hrob v kostelíku valonské reformované církve, k níž měl zesnulý i jeho de geerovští patroni velmi těsný osobní vztah.

Autor: Jaroslav Kumpera, historik a pedagog Západočeské univerzity v Plzni (psáno pro evangelický časopis Český bratr)

Foto: Jürgen Ovens, Public Domain, Jan Amos Comenius

14. 11. 2020, 3:02