Víra je součástí života. Křesťané věří v Boha, věří, že život je dar, který máme přijímat s vděčností a pokorou. Pokud tuto víru přijmeme, stane se neodmyslitelnou součástí našeho života. Když víme, čemu jsme uvěřili, můžeme se o to v životě opřít. Můžeme z víry čerpat důvěru, že náš život má smysl.

V biblických textech Starého zákona je víra vytrváním. Víra je odpovídající reakcí na Boží činy. V knihách Nového zákona je víra důvěrou a spolehnutím se na Boha. Víra je odvahou, ale zároveň rozumnou důvěrou.

Teologie a moderní myšlení nežijí na různých planetách, stojí na společné půdě, na níž je theologie myšlením uchopitelná i napadnutelná, jakkoli se tato rozumová kritika teologie může vposledku realizovat jen z jejího středu, který je rozumem nenapadnutelný a neuchopitelný, neboť skrze tento střed se vyslovuje sám Bůh. Právě ze středu – od „krisis Christi“, která se před ničím nezastaví – je rozum osvobozen k radikální kritice. Sapienciálním (mudroslovným) myšlením je překonáván falešný protiklad nevěřícího rozumu a nerozumné víry. Poslední důvod pro jednotu rozumu a víry je třeba hledat ve skutečnosti, že svět a jeho rozum – navzdory hříchu – zůstaly Božím stvořením a že se Bůh stal člověkem, aby se s člověkem setkal jako člověk s člověkem, to znamená jako rozum s rozumem. Skutečnost, že svět je Božím stvořením a že Stvořitel se stal stvořením, vylučuje jak vertikalismus, tak horizontalismus...

H. G. Pöhlmann: Kompendium evangelické dogmatiky, Nakladatelství Mlýn, Jihlava, 2002, str. 105

Jakožto zázrak víry se zázrak vymyká konfrontaci s přírodovědou; ani víra ani nevíra se nemohou opírat o výsledky přírodní vědy jako o důkaz. Jakožto zázrak víry je zázrak přírodovědecky nenapadnutelný, jako je naopak přírodověda nenapadnutelná nábožensky. E. Zimmer právem poukázal na to, že přírodověda „nesmí překročit své hranice,“ aby se nestala náhradním náboženstvím nebo světovým názorem. Nemožná by byla opačně i náboženská přírodověda v protikladu k přírodovědě profánní. Exkurz fyzika a transcendence ukázal, že podle názoru významných fyziků našeho století se přírodověda a náboženství nevylučují a že vedle dimenze měřitelného existuje dimenze nezměřitelného, která zůstává pro fyzikální bádání nedostupná.

H. G. Pöhlmann: Kompendium evangelické dogmatiky, Nakladatelství Mlýn, Jihlava, 2002, s. 169-170