Duchovní inspirace

Pondělí 2. srpna

Kdo ale ještě šabat či neděli slaví? Kde jsou ještě šabat či neděle odděleny od ostatních dnů tak, aby byly něčím zvláštním? Světí ho snad nanejvýš menšiny v obou náboženstvích, které oslavují tento den jako svátek, kdy jsou povzneseny ze všedních dnů, slaví a upamatovávají se na to, co pro nás Bůh udělal a udělá, od stvoření, přes exodus z otroctví až po zmrtvýchvstání a nové stvoření, které očekáváme. Jak máme zprostředkovat toto poselství modernímu egoistickému typu, který na nic nevěří, nic mu není svaté, a minulost a budoucnost jsou mu lhostejné, dokud se mu žije dobře, telka běží a prachy jsou? Co je pro něj šabat na konci týdne jiného než pracovní volno s velkým prostojem, nevyužitým časem a rozptýlením místo usebrání – čas přerušovaný tloustnutím s obvyklými pitkami a žranicemi, které jen zakrývají propastný smutek. Ostatně nekonečná řada nabídek se stará o to, že zamýšlení je sotva ještě možné, počítá se jen s bezmyšlenkovitým okamžitým uspokojením, které žije – stejně jako naše společnost, jež v honbě za zábavou nepřeje zamyšlení – ze dne na den a neptá se, co bylo, co bude a už vůbec ne na to, co pro mě Bůh dělal a udělá. … Utrechtský kardinál Adrianus Simonis řekl: „Naše hospodářství připomíná bizarní obraz lidí, kteří běží v řadě za sebou a každý drží tomu, co běží před ním za zády pistoli. Tak se vzájemně udržují v poklusu a stávají se zajatci.“

H. G. Pöhlmann, M. Stern: Desatero v životě křesťanů a židů, Vyšehrad, Praha, 2006, str. 82