Čtvrtek 29. července

K osudovému patří především všechno minulé, a to právě ve své neměnnosti. Faktum (to, co bylo učiněno, co se stalo, minulé) je nejvlastnější fátum. A přesto je člověk svobodný i vůči minulému, a tedy do jisté míry osudovému. Minulost sice umožňuje porozumět přítomnosti, ale není správné nechat výlučně ji, aby určovala také budoucnost — je to charakteristický omyl typicky neurotického fatalismu, který si současně s pochopením chyb, které byly udělány v minulosti, činí nároky na prominutí týchž chyb pro budoucnost; místo aby chyby minulosti sloužily jako plodný materiál pro utváření „lepší“ budoucnosti tím, že bychom se z těchto chyb poučili. Člověk má tedy volnost postavit se proti minulosti pouze fatalisticky, nebo se z ní poučit. K poučeni není nikdy příliš pozdě — ale ani nikdy příliš brzy, tedy vždycky „nejvyšší čas“. Kdo tohle přehlíží, podobal by se o­nomu ochlastovi, jemuž se jednou vytýkalo, že by měl konečně přestat s chlastáním, a o­n odpověděl, že na to je příliš pozdě; když se mu namítlo, že nikdy není příliš pozdě, odpověděl: „Pak mám tedy stejně ještě čas!“

Viktor E.Frankl, Lékařská péče o duši, Cesta Brno 1996