Duchovní inspirace

Středa 21. července

Všichni tvorové jsou jako Boží dary v podstatě také eucharistické bytosti, ale člověk je schopen a určen k tomu, aby vyjádřil chvalozpěv tvorů před Bohem. Vystupuje svým chvalozpěvem zástupně za stvoření. Jeho dík jakoby rozvazoval němý jazyk přírody. V tom spočívá kněžská dimenze jeho určení. Když se proto v žalmech "stvoření" děkuje za slunce a světlo, za nebe a plodnost země, pak neděkuje člověk Bohu za sebe sama, nýbrž děkuje také jménem nebe a země a všech tvorů na ní. Prostřednictvím člověka se koří také květiny a zvířata Stvořiteli. Proto zpívá člověk v chvalozpěvu stvoření kosmickou liturgii a vesmír zpívá skrze něj věčnou píseň stvoření před svým Stvořitelem. To není míněno antropocentricky, neboť ve společenství stvoření velebí Pána „vše, co má dech“, a „nebesa velebí slávu Věčného“ také bez člověka, svým způsobem zástupně i za člověka. Monastické tradice pravoslavné církve stejně jako chasidské tradice židovství zachovaly tyto velkolepé představy. Je nutné je dnes znovu objevit a převést do praktického zacházení člověka se stvořenou přírodou. Jsou vhodné k tomu, aby překonaly jednostrannost a zchudnutí obyvatel moderního průmyslového světa.

Jürgen Moltmann: Bůh ve stvoření, CDK, 1999, s. 63