Duchovní inspirace

Středa 30. června

Představa o tom, že ve všech organizacích žijí i lidé vpravdě dobří, „ježíšští“, měla ohromný význam v zápase proti o­nomu lacinému sebepasování za nositele dobra pouhým začleněním se do nějaké instituce, i ohromný význam v tom, že nedovolovala žádnou instituci ani „zbožnit“ ani démonizovat. Tím také žádného jedince příliš lacino nevelebit ani neodsuzovat. Že tyto věci znějí pro většinu Evropanů dodnes jako novinka, to by zajisté mělo zviklat neméně laciné iluze o přímočarosti pokroku. Ale zároveň protože se toto antiinstitucionalistické pojetí člověka tak těžko šíří, mělo by nám dát podnět k palčivým otázkám, zda je přes všechnu líbivost opravdu správné? Resp. zda je právě pro jistý maximalistický nárok na rozlišování vůbec čímsi aspoň trochu realistickým, majícím naději aspoň později se šíře v lidské společnosti prosadit? Neboť moudré filosofii (a jen taková může ještě dnes zachránit lidstvo před globální katastrofou) musí jít nejen o „hloubky“ pohledu do nitra člověka, dějin, jsoucna vůbec, ale i o to, hledat cesty, jimiž by těmto hloubkám bylo možno proniknout aspoň trochu účinně do srdcí i myslí převážně nehlubokých.

Milan Machovec: Filosofie tváří v tvář zániku, 1998, s. 266