Duchovní inspirace

Středa 2. června

Mé očekávání konce života se napájí tím nejhlubším přáním proměnit akt umírání v akt žití. Toto přání rozšiřuji na smrtelnost jako takovou, vždyť smrtelnost je umírání uvnitř života. Samu smrtelnost je třeba myslet sub specie vitae a ne sub specie mortis. To vysvětluje, proč nemám v oblibě a nepoužívám heideggerovský slovník, který mluví o „bytí k smrti“; já bych spíše řekl „bytí až do smrti“. Jde přece o to být živ do poslední chvíle a odpoutávání dovést až k odpoutání od starosti o přežití. Tady se slovník Mistra Eckharta spájí se slovníkem Freudovým: „odpoutávání“ a „práce truchlení“. Život přece postupuje vpřed sériemi opouštění a odříkání. Již při narození člověk opouští bezpečí nitroděložního života; v pětadvaceti letech jsem musel opustit představu, že ze mne bude vytrvalostní běžec.
Vzdor tomu, co jsem řekl, se necítím zasažen Nietzscheovou rituální obžalobou, podle níž křesťanství je kultura utrpení, která pohrdá životem a pomlouvá ho. Přesněji řečeno, aby na mne tato výtka neplatila, musím do práce truchlení zahrnout jistotu, že radost je možná i tam, kde člověk opustí vše – a utrpení je toho průvodní jev; utrpení nemáme vyhledávat, ale přijímat, je prostě cenou, kterou musíme platit. … Teď se mi vybavuje, že jsem už před padesáti lety ve Vůli a mimovolnosti vybízel k reflexi narození víc než k reflexi smrti. Mezitím jsem s ohromením nalezl souznivé výroky u Židovky Hannah Arendtové, která cituje evangelium, samo citující proroka Izaiáše: „Dítě narodilo se nám, syn dán jest nám“ (8,23-9,5). I pro ni znamená narození víc než smrt. O to jde, toužit po životě až do smrti.

Paul Ricoeur: Myslet a věřit, Kalich, 2000, s. 197n