Duchovní inspirace

Úterý 13. dubna

Především pojem nečinné naděje podle mě je protimluv. Naděje není nějaké tupé čekání, je to cosi pod nebo nad činem, co ho vzpružuje, co ale samozřejmě degraduje anebo mizí, jakmile ochabne sama aktivita. Naděje mi připadá jako do neznáma prodloužená, ústřední, totiž v bytí zakořeněná aktivita. Není proto spřízněna s touhou, nýbrž s vůlí. Vůle totiž také odmítá propočítávat možnosti nebo aspoň dělá přes takový rozpočet škrt. Nedala by se tedy naděje definovat jako vůle napjatá k čemusi, co nezávisí od ní? Experimentálním důkazem tohoto zjištění je pro nás fakt, že právě u těch nejbojovnějších světců dosahovala naděje nejvyšších stupňů; což by bylo nepochopitelné, kdyby to byl nějaký čistě chvilkový duševní stav. Celý omyl jak tady, tak vůbec v nejvyšších polohách etiky pramení z jakéhosi stoického pojetí vůle jako čehosi strnulého, ačkoli je naopak uvolňující a tvořivá.

G. Marcel: K filosofii naděje, Vyšehrad, Praha, 1971, s. 28-29