ČEMU VĚŘÍME / Víra / Duchovní inspirace / Slovo pro tento den

Mk 8, 1–10 ● Ez 442, 2–5

Je mi líto zástupu, neboť již tři dny jsou se mnou a nemají co jíst.

[Mk 8, 2]

Ten zázrak si nedokážeme prakticky představit. Svádí to k oblíbené domněnce, že s sebou vlastně někdo z těch lidí něco měl, zastyděl se a přestal si své zásoby „syslit“ jen pro sebe. Jenže Ježíš nebyl z těch, kteří by řekli: Na nikoho neukazuji prstem, ale někdo z vás má jídlo.

Celý ten div se odehrál, když lidé vydrželi poslouchat kázání tři dny (!) bez jídla. Možná si to neumíme představit, protože dnes musí skončit kázání tak, aby se všichni stihli včas naobědvat.

Pravda, Kristus byl nepochybně lepší kazatel než kdo z nás, ale lidí mu je líto až po třech dnech kázání! Možná jsme daleko od doby, kdy někdo uměl po celé tři dny sdělovat něco zajímavého, ale stejně vzdálená je představa, že jsou posluchači tři dny schopni poslouchat a nemyslet na jídlo.

Tihle Izraelci orali hákem – a jací to byli duchovní lidé! Ale není těžké být stejný. Stačí spolknout různé technické námitky kolem bohoslužeb a vůbec života sboru. Ty námitky, u nichž sázím na to, že mi každý musí přikývnout, jinak by byl považován za kruťasa.

Zkusme, alespoň když jsme spolu, a to nejsme víc než dvakrát do týdne, překonat svou obludnou pohodlnost. Když se o to pokusíme, možná se dostaneme do stavu, kdy pochopíme, že když se „splaší“ nějaké jídlo, je to sice úžasný div, ale zároveň něco, co si lze představit. Vždyť už se to jednou stalo.

Pane Ježíši Kriste, nauč nás překonávat slabost těla. Amen

Tomáš Pavelka