ČEMU VĚŘÍME / Víra / Duchovní inspirace / Slovo pro tento den

Dt 11, 1–17 ● Ez D 613

Země, kterou přicházíš obsadit, není totiž jako země egyptská, z níž jste vyšli, kterou jsi oséval semenem a zavlažoval šlapáním čerpadla jako zelinářskou zahradu. Země, do níž táhnete a kterou máte obsadit, je země hor a plání. Pije vodu z nebeského deště. Je to země, o niž Hospodin, tvůj Bůh, pečuje. Oči Hospodina, tvého Boha, jsou na ni neustále upřeny, od začátku roku až do konce.

[Dt 11, 10–12]

V Egyptě nepociťoval Boží lid závislost na Hospodinu. Egypt byl zavlažován pravidelnými záplavami a systémem zavlažovacích kanálů a šlapacích čerpadel. Úroda byla nezávislá na dešťových srážkách, šlo jen o to, „našlapat si“, načerpat si vodu, kam bylo potřeba. V Egyptě platí, že člověk, co si udělá, to má. Má své jisté a Boha na to nepotřebuje.

V zemi zaslíbené je to jinak. Člověk je závislý na počasí a tím si jasněji uvědomuje svou závislost na Bohu. Jeho život závisí na tom, jestli bude pršet tehdy, když má, a to se nedá nijak zajistit vlastním úsilím, to si „nenašlapeme“. Ale přece jen to na lidech závisí, totiž na jejich poslušnosti a věrnosti vůči Hospodinu. Hospodin tedy svůj lid uvádí do země, kde se budou učit důvěřovat mu a kde budou zároveň vystaveni jeho neustálé péči.

Hospodine, žijeme před tvou tváří. Věřím, že o mě pečuješ a učíš mě této tvé péči důvěřovat. Amen